Procházka cisterciáckou krajinou - 15 km

Projděte se cisterciáckou krajinou okolím Žďáru nad Sázavou se startem na náměstí Republiky a cílem u zámku. Asi patnáct kilometrů dlouhá trasa směřuje místy, kde před osmi stoletími pracovití a přírodních zákonitostí znalí cisterciáčtí mniši ze žďárského kláštera položili základy kulturní krajiny v podobě rybníků, železářských hamrů a církevních i jiných staveb.

Do muzea za historií i na věž

Od Staré radnice se vydejte přes historické centrum, kde je k vidění například kostel sv. Prokopa – v letních měsících včetně komentovaných prohlídek věže. Stačí vystoupat 103 schodů vedoucích na ochoz čtyřiapadesát metrů vysoké věže kostela a poté se rozhlédnout po městě a okolí z ptačí perspektivy. Ve věži jsou k vidění čtyři zvony, a to i ten původní z roku 1489, jenž nese jméno Marie. Další zvony - Prokop, Cyril a Metoděj - pocházejí z let 1989 až 1990. Za návštěvu stojí i historická tvrz v sousedství kostela, kde sídlí Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, nebo jeho expozice v nedalekém Moučkově domě.

Rybníky i Šlakhamr

Další cesta vede kolem řeky Sázavy a dál za město k Hamrům nad Sázavou. Mine Hamroně, betonového obřího tvora žďárského výtvarníka Michala Olšiaka, ale také rybníka Dívka, neboť cisterciáci patřili k zakladatelům rybníků, a zavede vás k technické památce Šlakhamr. Historický objekt, nyní ve správě Technického muzea v Brně, kdysi býval hamrem ke zpracování železné rudy a po zániku tradičního hamernictví v oblasti v 17. století se stal mlýnem na obilí. Mlelo se v něm až do druhé světové války. Protože posledními hospodáři byla rodina Brdíčků, objektu mezi místními říká Brdíčkův mlýn. Od roku 2003 je v něm k vidění expozice věnovaná hamernictví, těžbě a zpracování dřeva i bydlení posledních majitelů, jejíž součástí je funkční, vodním kolem poháněné hamerské kladivo. To je možné sledovat v provozu zejména při akcích pro veřejnost.

Rozštípená skála

Na louce na opačném říčním břehu se k velké radosti hlavně dětí nachází obří betonová hlava Mamuta, další z četných Olšiakových plastik rozesetých v okolí Žďáru. Vedle řeky Sázavy se tyčí rovněž přírodní zajímavost v podobě Rozštípené skály. Ta je jednak oblíbená horolezci, ale i turisty, protože značení vede přímo přes skalní štěrbinu, aby za ním pokračovalo dál k vrcholu Peperek. Ještě před ním však dorazíte nejenom na konec hamerské části Šlakhamry, ale i na Konec světa.

Hranice a středověká těžba

Tento Konec světa představuje historickou hranici mezi Čechami a Moravou a už asi čtyři desetiletí ji střeží figurína hraničáře ve strážní budce, za tu dobu již několikrát obnovená. Důvodem jejího umístění je i povědomí o historické zemské hranici mezi Královstvím českým a Markrabstvím moravským, jež byla zrušena až v roce 1949. Kdysi tudy vedla taktéž hranice dietrichštejnského panství, po níž zůstal na okraji lesíka kámen se dvěma vyrytými noži.Od ‚celníka‘ na Konci světa vystoupejte na vrch Peperek s takzvaným Čertovým kamenem vypadajícím, že záhy spadne do údolí. Vrch se skalisky mimo to, že figuruje v četných místních pověstech, je přírodní památkou a ve středověku se v lokalitě nacházely stříbrné doly. Ty byly zavaleny při zemětřesení, které 4. a 5. srpna 1328 zasáhlo Českomoravskou vysočinu. Tehdy byly otřesy poničeny rovněž šachty na Jihlavsku či Tišnovsku.

Obludy z Vápenice

Od Peperku pokračujte k lesnímu jezírku Vápenice. Nejznámější z pověstí, které jsou s romanticky vyhlížejícím jezírkem zastíněným stromy spjaty, je ta o lásce dvou mladých lidí, jimž bylo zapovězeno se vzít. Nešťastná dívka plakala tolik, až slzy vytvořily jezero, kde oba milenci našli smrt. Ve skutečnosti však jezírko vzniklo zatopením vápencového lomu spodní vodou poté, co v něm začátkem 20. století skončila těžba. Podle průzkumu potápěčů je jeho hloubka třináct metrů a dno pokrývá silná vrstva bahna. Ve 30. letech 20. století se s přispěním tisku začaly šířit legendy o obřích rybách obludných tvarů, které ve vodách Vápenice žijí, tudíž se z místa dočasně stala tuzemská obdoba skotského jezera Loch Ness. Ani Vápenice však žádnou příšeru dosud nevydala. 

Od Mamlase za Ulrichem

Trasa pokračuje ven z lesů a stáčí se zpět k městu; Olšiakův Mamlas u vyhlídky na Žďár je první z výtvarníkových soch v okolí a „střeží“ město už od roku 2005. Pokračujte kolem statku Starý dvůr a pak Dvorskou ulicí okolo hospodářského dvora Lyra vybudovaného podle návrhu významného architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. Kamenný most ve Dvorské ulici se zase podle pověsti pojí se strašidlem, jímž byl zámecký správce Ulrich. Když totiž neoblíbený vrchnostenský úředník Jan (Johan) Alois Ulrich 22. února 1817 zesnul na ‚nervovou horečku‘, měl se stát upírem, tedy nemrtvým, neboť vstával z hrobu a zjevoval se v okolí. Nejčastěji stál právě na mostě poblíž zámeckého statku a fackoval procházející úředníky. Vrchnost nechala vedle mostu postavit lávku, ovšem zjevení však bylo stále agresivnější, a když se začalo objevovat i v zámeckých kancelářích, panstvo muselo jednat. Ulrichova rakev byla vykopána a otevřena - správce v ní vypadal jako zaživa. Nedělal si nic ze zaříkávání kněze a začal z rakve vstávat. Proto mu byla pomocníkem jihlavského kata oddělena hlava od těla a do úst nasypán mák s tím, že kolik zrnek máku, tolik let Ulrich nebude strašit. Tělo bylo zasypáno hašeným vápnem, rakev zatlučena a opět zakopána. Od té doby už správce nikdo neviděl.

Morový hřbitov

Za mostem po levé straně zahlédnete Dolní hřbitov z roku 1709, první ze Santiniho děl v regionu. Hřbitov byl coby morový vybudovaný na popud opata kláštera Václava Vejmluvy, který v druhé dekádě 18. století činorodému Santinimu zadával jednu stavbu za druhou. Pohřebiště bylo později rozšířeno ze tří obvodových kaplí na čtyři, takže z výšky připomíná tvar lidské lebky. Hroby odtud byly vymístěny již před dlouhou řadou let a zatravněné ploše dominuje socha anděla posledního soudu s pozounem z dílny sochaře Řehoře Thényho. Ten byl žákem věhlasného Matyáše Bernarda Brauna a ve Žďáře působil v letech 1729-1738. V areálu jsou rozmístěny i originály soch světců z barokního mostu před zámkem.

Zámek a bazilika

Dvorská ulice vás dovede až před areál zámku, který v roce 1784 vznikl na místě vyhořelého a následně zrušeného cisterciáckého kláštera z poloviny 13. století. Jeho součástí je tak i komplex konventních a hospodářských budov. Nenechte si ujít návštěvu baziliky minor Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, která kdysi jako konventní kostel bývala srdcem kláštera. Kostel vznikl ve 13. století a na začátku 18. století byl interiér upraven podle Santiniho plánů. Pozoruhodné je i to, že hlavní chrámová loď baziliky je po Velehradě druhou nejdelší na Moravě. Bazilikou minor se ‚zámecká‘ bazilika stala v roce 2009, přičemž čestný titul používá pouze 15 významných kostelů v ČR. V areálu zámku jsou však k vidění kupříkladu i funkční středověké sádky - jedny z nejstarších v Evropě, taktéž pozůstatek po cisterciácích. Zámek v majetku rodiny Kinských veřejnosti nabízí prohlídky části interiérů a ve zrekonstruovaném objektu bývalého pivovaru od roku 2015 funguje Muzeum nové generace. Za přispění moderních technologií návštěvníkům interaktivní formou přibližuje kulturní dědictví regionu včetně odkazu cisterciáků. Do oblasti dnešního Žďáru, bažinaté a lesnaté oblasti na pomezí Čech a Moravy, přišli mniši ve 13. století. Důležitý byl pro ně zdroj vody, dále kladli důraz na manuální práci, soběstačnost a udržitelné hospodaření. Rekultivovali půdu, zakládali rybníky, vinice, chovali zvířata, stavěli mlýny, hamry, dvory, hostince, kostely či fary a jejich kláštery se stávaly hospodářskými středisky.

Malý „Karlův“ most

Pozornost poutá i barokní most přes Stržský potok před zámkem. Kamenné přemostění coby náhrada za původně dřevěný most vzniklo v roce 1761 a inspirací pro jeho stavbu měl být pražský Karlův most. Tudíž i žďárský most zdobí sochy světců. Konkrétně jde o sv. Metoděje, Pavla, Vojtěcha, Bernarda, Cyrila, Jana, Mikuláše a Benedikta. Dnes stojí na kamenných podstavcích jejich kopie - originály byly po roce 2008, kdy došlo k rekonstrukci mostu, přemístěny do areálu Dolního hřbitova.

Kostel v podobě hvězdy

Největším lákadlem Žďáru i celého regionu a současně vrcholným Santiniho dílem ve stylu barokní gotiky je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, kopci nad žďárským zámkem. Ojedinělá stavba vznikla v letech 1719-1722 taktéž na přání opata Vejmluvy. V roce 1994 se svatostánek využívající „hvězdné“ symboliky dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. O dvacet let později jej stát navrátil římskokatolické církvi. V průběhu let došlo k postupnému vymístění hrobů z areálu kostela, což rovněž souviselo s podmínkou zapsání památky na seznam UNESCO. Mezi lety 2017-2022 objekt prošel rozsáhlou obnovou interiéru i exteriéru, aby jeho vzhled odpovídal době vzniku památky. Na místě hřbitova vznikla poutní loučka a k hlavním vchodům vedou dlážděné chodníčky. Poté došlo na dva roky trvající obnovu obvodového ambitu s kaplemi, jež byla dokončena v roce 2024.