O Zábršovi a klášterním pokladu

Všechny následující události se přihodily v druhé polovině osmnáctého století. Tehdy se žďárský klášter, po letech své nejslavnější historie, pomalu začal ocitat ve velkých nesnázích. Hrozilo mu přímo to nejhorší. Mohl být dokonce zrušen a veškerá námaha, se kterou zdejší mniši budovali a zušlechťovali po staletí okolní krajinu, starali se o nemocné a věnovali se umění, by tak mohla přijít vniveč. Za dlouhé a dlouhé roky se klášteru podařilo nashromáždit i veliké bohatství. A nebyly to jenom peníze. V klášterních celách visely obrazy, stejně tak i v kostele, kde se navíc třpytily zlaté kalichy a kříže odborně se jim říká monstrance. Klášterní knihovna obsahovala mnoho a mnoho knih, některé z nich byly ještě psány dokonce ručně. O tohle velké bohatství mniši nechtěli přijít. Říká se, že už v roce 1766 nechal tehdejší opat Hennet vybudovat skrýš, kam by bylo možné ukrývat zdejší poklady. Říká se také, že se tahle skrýš nacházela mezi sakristii a kapitulní síni, pod dlažbou v síni směrem k zahradě. Jenže nedlouho poté byla vykradena a všechno, co v ní bylo, zmizelo...

O několik let později žil v nedalekém městečku Žďár zedník. Žil chudě, musel živit několik dětí a měl ženu, která krásy moc nepobrala. Možná kvůli tomu, aby se na ni nemusel pořád dívat, odcházel Zábrš za prací kam se jenom dalo. Nevadilo mu, že musí třeba celý den jít do Meziříčí, aby tam stavěl měšťanské domy, a přitom spal jenom na slámě ve studené místnosti blízko stájí. Rozvést se tehdy nebylo nijak jednoduché, protože se tvrdilo, že sňatek je božím činem a co bůh udělá, to nemůže obyčejný člověk smrtelník změnit. Zábrš tedy raději nebyl doma a cestoval po okolí. Zábršově Klotyldě, tak se ona nevzhledná manželka jmenovala, však jeho nepřítomnost příliš nevadila. Nejraději ze všeho si vykládala se sousedkami, nejvíce novinek se dověděla vždycky, když se dralo peří. To pak vysedávala celé večery u svíček a mluvila a mluvila. Neušlo jí vůbec nic, žádný malér žďárských měšťanek nezůstal bez jedovaté poznámky. Měla jazyk tak proříznutý, že ani ty nejstarší báby nepamatovaly nikoho takového.

Zábršovi přátelé, chlapi všech povolání, se mu nejdříve smáli, protože nevěděli kam dal oči a uši, když si Klotyldu vybíral za manželku. Když jí však poznali a zjistili tak, jaký s ni musí být život, začali ho spíše litovat a stávalo se, že mu v místních hostincích a nálevnách dopřávali kořalku či pivo na vlastní účet. Když se k němu chtěli zachovat ještě lépe, našli mu nějakou práci.

Jednoho parného léta, kdy se slunce opíralo do žďárské krajiny tak, že se z ní vykouřila téměř všechna voda a ryby v rybnících marně lapaly po dechu, šel Zábrš směrem na Velkou Bíteš, kde se v hojné míře stavěly měšťanské domy. Říkal si, že tam snad práci najde, protože v samotném Žďáře se nemohl uživit. Slunce mu pražilo na hlavu, veškerou zásobu vody už vypil, přeci jenom však šel s radostí. Zase na několik dni nemusí poslouchat ty Klotyldiny hloupé řeči, které ještě ke všemu vydává tak pisklavým zvukem, že to až trhá uši. Bylo mu sice líto, že odchází od dětí, ale nedalo se nic dělat. Sám o sobě byl povahy toulavé a i když to do Bíteše nebylo zase tak daleko jenom den chůze, cítil se na cestách vždy svobodně. Když uviděl jeden z polovyschlých rybníků někde za Křižanovem, rozhodl se, že se na chvíli zastaví a osvěží se vodou. Ta však byla tak teplá, že na tvář ani na ruce žádné osvěžení nepřinesla a ještě ke všemu jaksi zapáchala, takže se ani nedala pit. Umyju si alespoň nohy, rozhodl se Zábrš. Sednul si tedy na břeh, zul si boty a ponořil nohy do vody. Začal se rozhlížet kolem sebe a z lesů, polí i luk na něj doléhala únava. Vzduch se těžce převaloval nad seschlými stébly trávy, v úmorném vedru nezpívali ani ptáci a i na samotného Zábrše přišly smutné myšlenky. Přemýšlel o tom, proč nemá ženu jako ostatní, ženu, se kterou by se dalo alespoň bavit, když už ne jásat nad její krásou. Přemýšlel, proč si ji vůbec bral a hořce své minulosti litoval. Pak si ale vzpomněl na děti a říkal si, že ty jsou jeho jedinou radostí. Škoda, že s nimi nemůže být tak často, jak by chtěl.

Když tak přemítal o životě, z ničeho nic se na hladině rybníka začaly tvořit kruhy, jako kdyby z něj mělo každou chvíli cosi vyplavat. Zábrš se na vodní kola zadíval a čekal, co se bude dít, možná je to nějaká velká ryba, která už vodní horkost nemůže vydržet a musí se vynořit nad hladinu. Jenže ryba to nebyla. Nad hladinou se objevil nejdříve rákosový klobouk, pak pod ním... vousatá hlava vodníka! Zábrš sice znal povídačky starých babek o vodnících, ale nikdy jim nevěřil! Zadíval se ještě jednou, jestli ho náhodou nešálí zrak, ale opravdu uviděl vodníka zeleného, porostlého vodním mechem. A ještě ke všemu plaval přímo k němu! Zábrš se hned začal obouvat, aby ho snad nestáhl pod hladinu. Tam by určitě zavřel jeho dušičku do hrnku s pokličkou a zmařil tak úplně už dost neradostný a bídný život. Avšak vodník byl rychlejší a v tu chvíli už stál u zkoprnělého zedníka. A hned začal mluvit: "Tak už tady dlouho, milý Zábrši, poslouchám tvoje hořekování. Voda se čeří tak, že mi to až hvízdá v uších, a to já nemůžu poslouchat, protože už jsem přeci jenom starý." Zábrš se nemohl vzpamatovat a vousatá brada mu klesla tak hluboko, že se s ní mohl klidně škrábat až na břiše. A vodnik pokračoval dál: "Jestli je ta tvoje Klotylda opravdu taková, jak říkáš, tak to musí být pravá hrůza. To aby si člověk raději nechal uříznou uši, vid "No, to snad někdy ano," odpověděl už trochu klidnější Zábrš. Poznal, že mu vodník snad nechce ublížit. "Víš, chudáku chlape, já jsem v poslední době jenom tahal lidi do vody a abych ti řekl pravdu, už mi to nedělá takovou radost jako kdysi. Tak si říkám, že bych mohl taky někomu pomoci. To víš, my vodníci přeci jenom víme víc, než obyčejní smrtelnici a umíme nějaké kouzla, ale že bych ti okrásnil Klotyldu, to zas nečekej. Taky vím, že máš namířeno do Bíteše, ale včera jsem mluvil s tamním vodníkem a ten mi říkal, že v tomhle teple nikdo nestaví. Takže bys tam snad ani neměl chodit."

Zábrš už se docela uklidnil a veškerý strach z něj opadl a tak se vodníka zeptal: "Víš ale, že zpátky domů se mi moc nechce, tak že bych zašel do Meziřičí?" "Kdepak, ani tam nechoď. Všude chybí voda a písek, ani tam se nestaví," odpověděl ten mechem obrostlý mužík. "Jenže, já domů opravdu nemůžu. Byl jsem tam pár dní a už to bylo k nevydržení, snad dojdu až do Brna." Zahořekoval Zábrš, když si představil tu dálku a nesnesitelné vedro. "To vůbec ne. Pěkně ti říkám, sbal se a jdi zpátky domů. Nemysli na Klotyldu a věř mi, že dlouho ve svém domku nezůstaneš. Potřebuješ práci a já ti ji zařídím. A vůbec, už bys měl jít, nebo přijdeš pozdě." téměř rozkázal vodník a dodal: "To, co tě doma čeká, to se jen tak nějakému zedníkovi nepoštěstí. Když všechno dobře uděláš, budeš bohatý a lidé si o tobě budou ještě dlouho povídat." "Co by mě tak mělo doma čekat, doma ve Žďáře, kde se už drahnou dobu nic neděje?" "Povídám ti, běž, nebo to nestihneš a vůbec. Abych nezačal litovat, že jsem ti chtěl pomoci. Mám se podívat, jestli je na polici ještě nějaký prázdný hrníček, který by se dal naplnit?" začal skoro vyhrožovat vodník. Zábrš už pomalu dostával strach a tak se rychle obul.

Vodník zatím beze slova rozloučení zmizel pod hladinou. Náš zedník začal váhat. Domů se mu vůbec, ale vůbec nechtělo. Hádat se s Klotyldou, na to neměl vůbec chuť'. Poslouchat řeči o tom, že ta a ta sousedka mé větší slepice, které mají ale menší vajíčka, to vůbec nechtěl poslouchat. Na druhou stranu se zase tak často nestává, aby jindy zlý vodník radil lidem. Kdoví, co za tím stojí a jestli opravdu umí čarovat, třeba, třeba by se mohlo opravdu něco stát. Tak se nakonec rozhodl, že půjde domů. A protože mu vodník radil, aby spěchal, dlouho neotálel. Vydal se na cestu hned. Neuplynuly ani tři hodiny a už viděl věž kostela na Zelené Hoře. Pak už trvá cesta jenom chvíli, i když je kostel postavený tak, aby byl z každé strany vystaven očím poutníků a přitahoval je z široka daleka. Netrvalo to dlouho a už otvíral dveře domku, ve kterém tak málo pobýval. Nikdo nebyl doma, děti si asi hrály někde venku a Klotylda, ta asi někde ve městě tlachala s ji podobnými. Protože měl hlad, ukrojil si krajíc chleba a chtěl si ho namazat sádlem, když v tu chvíli někdo hlasitě zabušil na dveře. Zábrš položil sádlo na stůl a šel otevřít. Za dveřmi stály dvě osoby v kápích. Ani trochu jim nebylo vidět do tváří. Zedník vůbec nevěděl, co se děje. Pak najednou jedna postava promluvila: "Jsi ten, kterého jmenují Zábrš?" "No to jsem, co si přejete?" zeptal se. "Jsi ten zedník, který už několik let chodí po krajině a staví pro mnoho pánů? Jsi ten, o kterém se říká, že jeho um a zručnost v řemeslu nemá srovnání s nikým ve městě?", tak se dál ptala osoba v kápi. Zábrš poznával, že je to asi některý z mnichů zdejšího kláštera a skrývá se proto, protože by neměly za normálních okolností chodit mezi prostý lid. Byl skromný a odpověděl: "Ano, jsem zedníkem a moji zručnost posoudit neumím, to je na ostatních." "Chceme ti nabídnout práci. Dobře ti zaplatíme, ale všechno, co uděláš musí zůstat tajemstvím tak hlubokým, jako jsou okolní lesy. Ta práce nestrpí odkladu a jestli nepůjdeš hned, zajdeme za někým jiným." Dlouho neváhal. Vzpomněl si na vodníka a jenom řekl: "Hned, hned půjdu, jenom si musím vzít svoje náčiní." "To není potřeba, všechno pro tebe máme připravené. Pojď prosím s námi, " odpověděl hned a jakoby ve spěchu mnich.

Stále ještě překvapenému Zábršovi nebylo příliš po chuti, že nebude pracovat se svým, ale nemohl nic dělat, pokud chtěl jít. Zabouchl tedy dveře a šel. Kráčeli velmi rychle. Bylo pozdě a začínalo se stmívat. Mniši šli ve svých kápích po jeho levém i pravém boku a nemluvili. Snažili se jít tak, aby je nikdo nepozoroval, drželi se u stěn domů, šli temnými uličkami, ve kterých ještě zůstaly zbytky celodenního vedra. Klášter se blížil. Stále beze slova uvedli Zábrše do kapitulní síně, kde už na ně čekal sám opat kláštera. Zábrš se poklonil, jak jen nejlépe mohl a v tu chvíli, kdy byl ještě na kolenou, začal opat hovořit: "Náš klášter, do kterého ti byl výjimečně umožněn vstup, se nachází v těžkých časech, které na nás jako zkoušku seslal Všemohoucí. Božské věci, tedy naše oddanost jemu, touto zkouškou projdou, ale záležitosti světské, tak pomíjivé a leckdy bohapusté, se mohou vyvinout jakkoliv. Proto jsme se spolu s bratry rozhodli, že velkou část našeho bohatství světského ukryjeme pro případ, že by klášter zkoušku nepřečkal tak, jak bychom si přáli." Zábrš stále nechápal, o co jde a proč mu to všechno opat povídá. Ten však hned pokračoval: "Ty, jako řemesla dobře znalý, nám pomůžeš. Hluboko v útrobách našeho kláštera Studniční Panny Marie ukryjeme bohatství nashromážděné našimi předchůdci, aby jej bylo možné v dobách světlejších opět vyzvednou a použit ku větší slávě boží. Takovou důvěru, kterou náš řád vložil v tebe, nikdo jiný nezískal. Važ si jí a vše co se dnešního dne stalo a ještě stane nechť zůstane jenom v tvém nitru. Hlídej to tajemství, jak nejlépe můžeš. Bůh s tebou." Tak ukončil svoji řeč opat a odcházel.

Ještě celého vyděšeného Zábrše se opět ujali ti dva mniši, kteří jej do kláštera přivedli. "Ted' ti zavážeme oči a šátek sundáme až na místě, kde budeš pracovat. Nic se neboj, vše máš připraveno." Mniši zedníkovi zavázali oči a začali ho vodit klášterem sem tam, aby si nezapamatoval cestu. Stoupal po schodech, scházel do sklepu, slyšel kolem sebe hlasy, cítil zimu i teplo. V hlavě mu konečně docházelo, proč je v klášteře. Bude zazdívat poklad! Po dlouhé chvíli, kdy už ho notně bolely nohy, se nakonec zastavili. Mniši mu sundali šátek a on uviděl jen lampou osvícenou jámu, nebo nějakou šachtu. Podle zimy cítil, že je někde v podzemí. "Zde je potřebné nářadí, tady jsou připravené cihly a tady je malta. Zazdi tu díru a na nic se neptej. Nehovoř a snaž se spěchat. Dělej však svou práci poctivě, nahoře tě čeká odměna." Zábrš se dal do práce. Všude kolem byla tma, a tak mu dalo větší práci, aby cihla pasovala jedna k druhé. Když je půlil, ozvěna přinášela takový hluk, že až uši hořekovaly. Mniši stáli za ním a sledovali, jak si počíná. Byli překvapeni tím, jak je Zábrš šikovný a zručný a jak rychle mu jde práce od ruky. Za necelou hodinku byl hotov, ještě lžící setřel maltu na zemi a prohlásil: "Hotovo." Mniši celou zídku pečlivě prohlédli a když seznali, že je vše v pořádku, opět mu zavázali oči a prošli celou cestu tak, jako když šli poprvé. Už jej nevedli do kapitulní síně a šátek mu rozvázali na nádvoří. Zábrš si promnul oslepené oči, ale protože už byla hluboká noc, stejně nic neviděl. Až jeden z mnichů řekl: "Ještě jednou ti připomínáme, aby celý dnešní den zůstal jenom v tvé paměti a bude-li se z ní vytrácet, je to jenom ku prospěchu věci. Nikomu neříkej, ani to, za co jsi dostal tyto peníze." Mnich podával odměnu a už podle váhy Zábrš cítil, že tolik peněz by si snad nevydělal za celý rok. "A teď už jdi," ukázal jeden z mnichů směrem k bráně. Odcházel. Celou cestu domu si ještě nemohl pořádně uvědomit, co se vlastně stalo.

Zábrš vzpomínal na dobrou radu vodnika, na slova opata a věděl, že bude opravdu mlčet. Vždyť taková věc se opravdu nestane každému - zazdívat poklad. Možná by vás teď' zajímalo, kde jsou ty tajemné prostory, ve kterých Zábrš poklad ukryl. A kdo ví, zda z nich byl poklad vyzvednut. Mohu vám jen prozradit, abyste se při návštěvě nynějšího zámku pana Kinského pořádně rozhlíželi. Pokud totiž máte bystré oči, určitě vám neujde znamení. Na jednom ze starých kamenů je vyryt...

Zdroj: VYHLÍDAL, Zdeněk. Odbíjí půlnoc: (variace na lidové téma). Ilustroval Luisa NOVÁKOVÁ. Brno: Blok, 2002. ISBN 8023883399.