O jezírku Vápenice

V hlubokých lesích západně od Žďáru leží zatopený lom, kde se dříve těžilo vápno.

Dávno je tomu, kdy poblíž jezírka stával zámek. Žil zde velmož, vdovec, s dcerkou, která se jmenovala Bohunka. Děvčátko vyrostlo do krásy a bylo na čase, aby se provdala. Otec tedy Bohunce vybral muže, bohatého, starého a zlého knížete. Myslel jen na sebe a ne na blaho své dcery.

Bohunka starého hraběte nechtěla, často utíkala do hvozdů kolem zámku, kde plakala. Jednou potkala myslivcova syna Petra, do něhož se okamžitě zamilovala. Svou lásku však museli tajit, velmožův hněv by padl na Petra i jeho otce.

Pak, jednoho letního dne přišel svatební den, starý hrabě dorazil na zámek, ale Bohunka nikde. Děvče se ihned ráno obléklo do dlouhých zelených šatů a se slzami v očích vyběhla do lesů, aby se naposledy setkala s Petrem. Posadila se pod bílou skálu ve hvozdu, kde se mladým myslivcem vždy setkávali a čekala. Myslela na svou mrtvou matku i na milého. Slzy jí tekly proudem po tvářích, tvořili stružky a na lesní zemi z nich vznikaly malé loužičky.

Petr však nepřicházel. Děvče stále plakalo, slzy vytvořily u jejich nohou už celé hluboké jezero a Bohunka začala pomalu sklouzávat do vody.

Náhle přišel Petr, spatřil tělo své milé jak klesá do jezera slz, neváhal a skočil za ní, aby jí naposledy objal. Pomalu se oba potápěli do slzavého jezera.

Těla milenců nebyla nikdy nalezena, hloubka jezera je ohromná. Plavci, kteří se v jezeru později koupali, přísahali, že je stahovaly ke dnu podivné hebké ruce. Voda ve Vápenici je zelená jako šaty utopené dívky a myslivecký oblek Petra.