Tři obvodové zdi hradu Skály tvořily skály

Pozůstatky unikátního skalního hradu Skály se vypínají na kopci Štarkov u Nového Jimramova v Kraji Vysočina na území destinační společnosti Koruna Vysočiny. Kdysi pevné sídlo, kde byly jako obvodové zdi využity tři skály, vzniklo v 70. letech 14. století coby obydlí pánů ze Stařechovic, kteří vlastnili i nedaleký Jimramov. Počátky hradu tak jsou spojeny s Archlebem ze Stařechovic. Po smrti jeho syna Erharta ze Skal se stal držitelem sídla Erhart Puška z Kunštátu, který tam měl v letech 1416 až 1419 loupežnou družinu. Po bitvě u Lipan pak na hrad přišli husité (sirotci). Jejich hejtman sice odtud nakonec za úplatu odešel, ale posádka nikoliv, a proto čeští páni vyslali vojsko, které v roce 1440 hrad dobylo a rozvrátilo. V ruině později ještě našli zázemí penězokazci, kteří si tam zřídili dílnu.

Historie hradu Skály byla zdokumentována velice přesně, neboť komplex prošel dvacetiletým archeologickým výzkumem brněnského Moravského zemského muzea (1994 - 2013) pod vedením archeologa Ludvíka Belcrediho, mimo jiné spolumajitele lokality, z něhož vzešly nejenom cenné informace, ale i úctyhodný počet artefaktů. Ty jsou k vidění zejména v Moravském zemském muzeu. Do současnosti se z někdejšího pevného sídla zachovalo jen torzo věže a hradního paláce, odkud se vycházelo úzkým průchodem mezi skalami, zbytky valů a dvou bašt.  

Archeologové, kteří základové zdivo víceméně vykopali z kopce, protože nejdříve museli odstranit až pětimetrové závalové vrstvy kamení, zjistili řadu zajímavostí. Například v době, kdy ve Skalách zůstal už jen zlomek Puškovy loupežnické družiny, protože jedna její část byla chycena a druhá po roce 1419 přešla do husitských služeb, a zbylí lapkové obývali pouze horní hrad, z dolního hradu vzniklo obrovské smetiště. Obyvatelé jednoduše sypali odpadky z rohu horní brány dolů. Schodiště, které vedlo do horního hradu, spadlo, takže lapkové pak chodili podél zdi vzhůru po odpadcích. Potvrzeno bylo kupříkladu i to, že konzumovali zejména mladé hovězí, tedy krávy, které na rozdíl od vepřů mohli do hradu jednoduše přihnat.

Členy loupežnické družiny se archeologům podařilo ztotožnit jmenovitě, což je ojedinělé, a současně se tím zjistilo, že řada z nich byla šlechtického původu, někteří dokonce z velmi významných rodů. Protože ale v markraběcích válkách přišli o majetek, začali praktikovat „řemeslo“, které jim zaručovalo rychlý zisk. V roce 1419 byli někteří z nich polapeni a popraveni, jiní odešli do služeb husitů.

Ludvík Belcredi pozoruhodnosti o hradu Skály a jeho výzkumu shrnul nejdříve v publikaci Hrad Skály aneb prsten Elišky ze Skal z roku 2010 a nyní i v obsáhlém šestisetstránkovém svazku s názvem Hrad Skály vydal své tajemství. A protože všechny nejvíce zajímají nejcennější artefakty - jak již název první publikace naznačuje, v tomto případě jde o prsten, a to zcela zachovalý zlatý šperk s černým očkem, který byl při výzkumu objeven. Mohl být majetkem právě Elišky, třetí manželky Erharta ze Skal. Zda tomu tak skutečně bylo, se dnes už nikdo nedozví, nicméně fiktivní knižní příběh hovoří o tom, kterak Eliška s dětmi po smrti svého manžela ve spěchu opouštěla Skály, kde měl začít „hospodařit“ obávaný Puška z Kunštátu coby poručník jejích nezletilých dcer, a prsten ztratila…