O divokých ženkách v Černém lese

U vysockých polí v Černém lese žily prý divoké ženky. Tančívaly kolem starých buků a ve vlasech měly zapleten jeleni skok. Ždárští lidé, kteří přicházeli z poli pozdě večer od Kunstmühle, tvrdili, že viděli mnohokrát modrá a zelená světla u mohutného buku na okraji lesa.

U tohoto hvozdu orával často mladý a sličný sedlák Hájek z Počitek. Doma mu říkávali, aby se nezdržoval do klekání v těchto opuštěných a vzdálených místech, ale dvacetiletý mládenec mávl jen rukou. Jednou však se mu jeho mladická lehkomyslnost špatně vyplatila. Brzy se setmělo, na západě se táhla rudá záře přes temněmodrou oblohu. Všechno bylo jako pokropeno krvi. Staří lidé na vesnici šeptali: ,,To zas divoženky někoho roztrhaly." Hájek dooral poslední ouvrať, ale nehezky ji zakulatil, protože se mu koně vyškubli a splašili. Než je mohl strhnout k sobě, bilé ruce mu opratě lehce vytáhly z rukou a nyní stál sám v kruhu smějících se dívek. Oči jim zářily jak zlaté obláčky, které najednou vyletovaly ze západu, ve vlasech a v pase měly plavuň a byly velmi lehce oblečeny. Když se rozezpívaly, staré buky jim hrály jak na housle, zkroucené kmeny stromů se měnily v hady se smaragdovýma očima a za jejich hlavami seděli hejkalové se žabími hlavami a výřími růžky. Ti basovali. Chtě nechtě musel mládenec tančit. Vždycky jedna z žen ho roztočila a svým květinovým dechem omámila. Cítil již únavu, srdce mu tlouklo víc a více jak po nejnamáhavější práci, nohy se mu v kolenou podlamovaly. Upadl. Jako když se meluzína rozhvízdá, vrhly se na něho s křikem a chytaly ho za ruce, za nohy a jedna i za hlavu. Pochopil, že ho chtějí roztrhat, aby jeho mladá krev jako déšť zapršela po celém kraji.

Zaprosil: ,,Nezabíjejte mne. Jsem mlád a mám před svatbou. Moje nevěsta by umřela smutkem." Všechny se smály, jen jedna, která měla nejsmutnější oči a stála opodál, zakřikla své sestry: ,,Nemáme právo roztrhati mládence, když pro něho pláče dívka. Naopak, dáme mu s sebou koláče jako svatební dar." „Dobře," řekla jiná, které sršely z očí jiskry, „ale nesmí jediný z nich nožem rozkrojiti". Jejich hlasy šuměly, ale sedlák jim nerozuměl. Pomohly mu vstát, daly mu do rukou list podbělu plný koláčů a jako na povel, všechno se ztratilo. Koně přišli sami domů. Nevěsta ho šla hledat a za ní hospodáři. Nic jim nevypravoval, podal dívce koláč a řekl, že smí jen lámat, ne krájet. Ochutnali a Hájkovi připadalo, že ještě nikdy nic lepšího nejedl.

Chystali svatbu, ale mládenec se z ničeho netěšil. Byl smutný a večer se toulával daleko k Černému lesu. Nevěsta byla nešťastná a radila se s moudrými ženami. Když přijeli z kostela a zasedli ke svatební hostině, přinesla nevěsta mísu s koláči, které šetřila pro svého ženicha, protože mu tak chutnaly. Byly to kouzelné koláče. Mladý Hájek seděl se skloněnou hlavou a myšlenkami se někde toulal. Snad myslel na divoženku, která mu zachránila život a která měla tak smutné oči. Nevěsta se trápila; přistrčila mu mísu s koláči a nutila ho, aby si vzal. Natáhl ruku pro jeden, ale varoval: ,,Ne je krájet, jen lámat!" Jen to řekl, nevěsta mu koláč vytrhla z ruky a ostrým nožem ho překrojila. Učinila tak se všemi. A jako zázrakem, Hájek si přetřel oči rukama, podíval se do stropu, odplivl si a vesele se rozesmál. Kouzlo bylo zničeno. Hájek se vrátil nevěstě a životu.

Zdroj: ŠACHA, Vladimír. U vyhaslých milířů: báje a pověsti ze Žďárska. 3. vyd. Ilustroval Josef KOSINKA. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1990. Plevova Vysočina. ISBN 80-85048-04-3.