Černá smrt

Poslední morová epidemie se v našich zemích objevila v letech 1713 - 1714. Zemřelo na sto tisíc lidí a uhynuly téměř dva miliony kusů dobytka. V tomto období se mor stal synonymem smrti. Lék na něj neexistoval, nejhorší situace byla mezi městskou chudinou a duchovenstvem, které muselo často navštěvovat nemocné a dávat poslední pomazání. Doporučovalo se dodržovat čistotu, koupání v lázni, vykuřování místností (pelyňkem, jalovcem, kadidlem, sírou a tabákem). Dalším lékem bylo přidávání česneku, cibule fíků a ořechů do jídla a pití silného vína. Velmi oblíbeným léčebným postupem bylo pouštění žilou.

Obyvatelé mnohých měst se proti morové nákaze bránili tím, že uzavřeli brány a nevpustili do města nikoho, kdo nemohl prokázat, že přichází ze zdravé oblasti. Stejným způsobem se snažili konšelé ochránit i Nové Město na Moravě. Odevšad už se šířily zvěsti o černé smrti.

Mor se dostal i do Kolína. Lidé, kteří měli příbuzné v jiných městech, se snažili před nákazou utéct. Tak se vydal i tamější měšťan Sládek se ženou a čtyřmi dětmi do Nového Města.

Konšelé je ale do města nevpustili, na přímluvu příbuzných jim však dovolili přečkat epidemii v chatrči u Černého rybníka. Denně jim sice nosili jídlo, ale ihned se vraceli za brány města a Sládkova rodina zůstávala opuštěná. Nejvíc trpěly děti. Jednou v noci, když obzvlášť silně foukal vítr, nemohly usnout. Matka a otec se je snažili ukonejšit. Najednou nejmladší děvčátko začalo plakat a ukazovalo do kouta. „Maminko, tamhle něco bílého stojí , schovej mne." Matka se ji snažila utišit a vysvětlovala, že jsou to jen páry z rybníka, ale nebylo to nic platné a za chvíli se k dívenčině nářku přidaly i ostatní děti. A to už viděli bílou postavu i rodiče a slyšeli její smích: „cha, cha, mně nikdo neuteče, přede mnou se neschováte!"

Když další dny přinášeli příbuzní uprchlíkům jídlo, zjistili, že zůstává nedotčeno. Z chatrče se neozýval ani hlásek. Nakoukli dovnitř a strnuli hrůzou. Celá rodina ležela mrtvá na slámě.

Měšťané chatrč zapálili a s ní shořela i mrtvá těla. Místo společného hrobu označili žulovým kamenem a vytesali na něj jména obětí a datum jejich skonu.

A protože bylo Nové Město před morem uchráněno a ani jeden z jeho obyvatel neonemocněl, byl z vděčnosti postaven na náměstí na kašně morový sloup se sochou svaté Anny.

Zdroj: ZELENÁ KŘÍŽOVÁ, Helena. Pověsti z Horácka a Žďárských vrchů. Nové Město na Moravě: Helena Zelená Křížová, 2013. ISBN 978-80-905673-0-6.