Hejkalové od Velkého Dářka

Říká se, že v lesích kolem Žďáru bývalo hodně strašidel, ale nejvíce zde bylo hejkalů. Žili téměř všude, tedy pokud nebyla v těsné blízkosti nějaká vesnice. Oni totiž neměli a stále nemají v lásce lidi. Ti obyčejní a leniví hejkalové bydleli v hustém mlází, ale nejlépe se jim dařilo ve vykotlaných a dutých starých stromech. Na zimu se potom stěhovali do suchých jeskyní, snad aby nedostali revma. Nebyli to žádní dravci, živili se houbami a často se pásli na šťavnatých loukách. Největší pochoutkou ale byl černý, sladký kořen.

 Kdysi dávno bylo velkým bohatstvím vlastnit pole, louky a lesy. Většinou patřily nějakému šlechtici nebo hodnostářům církevním. Lid byl ještě nesvobodný a podléhal nevolnictví, z čehož vyplývalo, že nemohl nic podobného vlastnit. Hejkalové, jak už víme, žili jenom v lesích, a tak lidem příliš neškodili. Určitě ne tak, jako Ohnivá svině či Klekánice. Když se totiž Ohnivá svině prohnala vesnicí, hned vzplály všechny domky, ale snad ještě horší byla Klekánice. Ta procházela mezi domy po soumraku a našla-li někde nějaké děti, tak je sebrala a odvlekla někam pryč a už se nikdy nevrátily. Proto tehdy musely děti bývat doma ještě před tím, než se zešeřilo. Hejkalové, i když to byli dost často pěkní mrzouti, tak vycházeli s prostým lidem většinou v dobrém. Nejvíce jich žilo v lesích za dnešním Račínem, kde se až doposud říká V Padrtinách. Široko daleko nebyla žádná vesnice, do lesů tedy příliš lidských nohou nezabloudilo, a tak si mohli spokojeně užívat klidného a nerušeného života. Jenže všechno se mělo jednou změnit.

Psal se právě rok 1477, když žďárský klášter prodal svému dobrodinci Viktorinu, knížeti Münsterberskému, pusté místo a také část lesa, kterému se říkalo Dářko. Protože se právě toto místo v údolí a prostředkem protékal potůček, tak bylo rozhodnuto, že se zde vybuduje rybník stejného jména. Aby se Viktorin, který byl synem českého krále Jiříka z Poděbrad, klášteru zavděčil, podepsal ve smlouvě, že při každém výlovu budoucího rybníka věnuje mnichům 20 kop kaprů a ještě navíc nějaké štiky. Myslelo se však také na ty roky, kdy by se Dářko nelovilo - v tom roce měl pak Viktorin zaplatit místo každé kopy kaprů kopou českých grošů a místo každé štiky grošů pět. Smlouva byla sepsaná a lidé pana knížete začali stavět hráz. Aby byl rybník co největší, začali také kácet les. Mezi stromy se ozvěnou rozléhaly rány sekerou, klestí se pálilo na ohních, z nichž se neustále kouřilo a přibylo i milířů, ve kterých se pálilo dřevěné uhlí. Jindy klidný les rázem ožil a objevily se v něm desítky různých lidí. Postupem času se dno budoucího rybníku Dářko rozrůstalo a rozrůstalo. Kníže Viktorin byl spokojený, lidé také, protože dostali práci a na své se těšil i klášter, kterému bude v budoucnu náležet velké množství pěkně vykrmených a jistě chutných kapříků a štik.

Přeci jenom se však našel někdo, komu se stavba rybníka Dářko vůbec, ale vůbec nezamlouvala. Byli to hejkalové. Ještě donedávna si v klidu žili ve svých houštinách, ládovali se šťovíky a žvýkali černý kořen a najednou se jejich lesem potloukají jacísi dřevorubci, kteří kácí všechno, co se jim postaví do cesty. Určitě si dovedete představit, jaký vztek je asi přepadl - vždyť přišli o své letní domy! Celé dny a především noci tak dřevaři, stavitelé hráze a uhlíři museli poslouchat zuřivé hejkání vycházející z temných houštin a občas, když byl hejkal ukrytý blízko, se lekli tak, že doslova zkoprněli a na pěkně dlouhou dobu z toho úleku ztratili řeč.

Víme, že hejkal není nebezpečný tak, aby odnášel lidi nebo zapaloval stavení, ale když se rozčilí, není radno pustit se s nim do křížku. Je sice malý, ti nejstarší měří nejvíce metr a čtvrt, ale když se jich sejde větší množství, vždycky kuji zlé plány. Lidé to tehdy věděli, a tak se snažili umluvit knížete i klášterního opata, aby rybník nebudovali tak velký. Potom by hejkalům zbylo více místa a možná by přestali všechny kolem sebe strašit a děsit. Jak se dno Dářka rozšiřovalo, jejich hejkání bylo stále hlasitější a lidé v blízkých vesnicích už nemohli v noci vůbec spát. Nejednou se stávalo, že jejich hejkání bylo k zaslechnutí i v samotném klášteře. Viktorin i mniši si však mysleli, že hejkalové dříve či později odejdou hlouběji do lesů, kde si najdou nové domovy a přestanou strašit. Proto na volání prostého lidu nic nedali a v práci nechali pokračovat. Jednoho dne kopáči došli až k místu, kde těsně pod svrchní slupkou hlíny rostly ty nejchutněji černé kořeny, pochoutka hejkalů. Právě v těch místech mělo být Dářko nejhlubší, a tak se dali čile do práce. Kopali a hloubili dno až do samého soumraku. Jenže hned v noci se hejkalové vypravili za svoji pochoutkou. Už tak byli dost rozčílení, ale to, co tehdy uviděli, to je rozlítilo tak, že až zrudli hněvem a rozpálení byli jako železo z kovářské výhně. Všechno bylo rozrýpáno, po černých kořenech nikde ani stopy a všude se roztahoval tak nechutný lid- ský pach! Jak jindy hejkalové hejkají, tentokrát přímo řvali a slyšet byli nejenom v klášteře, ale podle pravdivých vyprávění až v daleké Chotěboři a dokonce i v Pardubicích. Lidé je připravili o to nejchutnější z jejich jídelníčku! Hejkalům pomalu docházelo, že se budou muset se svou domovinou rozloučit. Někteří z nich zde žili stovky let, a tak jim to bylo pochopitelně líto. Po dlouhém nočním rokování se rozhodli, že navždy a všichni opustí polesí Padrtiny. Zároveň se však také rozhodli, že se lidem za takové vyhnání pomstí. Nejdřív po celém širokém okolí rozházeli všechny milíře, ve kterých se pálilo dřevěné uhlí. Brali polena z vysokých dýmajicích mohyl a metali je daleko do okolí.

Jenže hejkal, když se rozzlobí, tak není k udržení. Pomstít se jenom na uhlířích jim nestačilo, a proto se vydali k čerstvě postavené hrázi rybníka. Tu rozvrtali a nadělali v ní tolik děr, že bylo zhola nemožné, aby zadržela byt' jenom jednu jedinou kapičku vody, Avšak tak moc rozhněvaným lesním strašidlům nestačilo ani to. Po krátkém přemýšlení se rozhodli, že poslední věc, kterou provedou lidskému plemenu bude také ta nejhorší - vystraší první vesnici, kterou uvidí tak, že lidem nezbude nic jiného, než odejít hledat si jinam druhý domov.

Přesně tak, jak to lidé udělali hejkalům. Šli poměrně dlouho a vydali se zhruba tím směrem, kde bylo tehdy jedno z nejvýznamnějších měst naší vrchoviny - Polná. Když překročili kopec, dnes zvaný Peperek, ocitli se na kraji lesa a před sebou uviděli střechy několika chudých a skromných domků. Hejkalové poznali, že jsou na místě. Potichoučku vesnici obstoupili ze všech stran a domluvili se, že až dá ten nejstarší znamení, ostatní probudí hejkáním a vřískotem všechny spící lidi a vyděsí je tak, aby na to do konce života nezapomněli. Některým chytřejším hejkalům už docházelo, že to, co dělají není správné. Uvědomili si, že lidé z této vesnice nemohou za to, že oni přišli o své domovy, ale už se s tím nedalo nic dělat. Ozval se totiž hlas nejstaršího hejkala a všichni ostatní na ten povel začali hrozně výt a hejkat. Řvali jak o život, až jim samotným zaléhaly uši, hejkali jako pominutí, až je brněly hlasivky. Dělali hrozný a nepředstavitelný rachot. Lidé vybíhali z domků strachy celí zelení. Modlili se, prosili pána boha, aby je v tom pekle nenechával. Brali si z domů peřiny a peníze, prostě jenom to nejnutnější, co měli po ruce. Ještě v nočních úborech prchali pryč, protože hejkalové se vplížili k domkům a řvali a řvali. Když už nemohli ani popadnou dech, tak bušili do všeho, co jim přišlo pod ruce. Byl to prostě hrozný ryk a vesničanům naháněl hrůzu, jakou nikdy nezažili.

Po několika dlouhých chvílích plných toho lomozu a rachotu se vše postupně utišilo. Hejkalové s překvapením zjistili, že se jim opravdu podařilo z obce vyhnat všechny lidi. Uvědomili si, že dílo pomsty je dokonáno. Lidé z vesnice zmizeli neznámo kam, asi se rozptýlili po různých městečkách nebo jiných vesnicích. Ve starých kronikách se nám však zachovalo alespoň jméno jejich původního domova. Vystrašená vesnice se jmenovala Milíkovice. Ví se o ní, že ji kdysi dávno asi založili jedni z prvních horníků, kteří podél řeky Sázavy přišli až ke Žďáru. Stávala někde uprostřed cesty mezi dnešními vesnicemi Sázava a Velká Losenice. Počtem obyvatel asi nebyla největší a všichni tamní usedlici se asi živili buď jako uhlíři či hamerníci, či spíše jenom jako jejich pomocníci. A právě tyto všechny a celé jejich rodiny vyhnali zlí hejkalové. Nevíme ani nic o tom, kde se nakonec usadila hejkavá lesní strašidla. Po jejich zlobnému útoku na Milikovice se hejkalové rozptýlili na všechny možné strany. Možná tam, kde ještě zůstaly hluboké lesy a především černé sladké kořeny. Ty ještě nedávno rostly například nedaleko Rozštípené skály, a tak je možné, že některý z hejkalů žije v tamním polesí, kterému se říká Štenice. A kousek od Štenice je jiné polesí. To se jmenuje Roudeň a v blízkém hamerském pohostinství jeden už velmi starý muž nedávno vyprávěl o tom, že právě tam jednoho hejkala potkal. Byl prý asi metr vysoký, skrýval se za stromy a neustále se hrabal v zemi. Je jistojisté, že určitě pamatuje na to, co se stalo při stavbě rybníka Velké Dářko.

Až tedy při svých procházkách lesem naleznete rozrytou hlínu, nemusí to být jenom důkaz toho, že nějaké divoké prase rylo rypáčkem v zemi, aby nalezlo bukvice. Podobně totiž vypadají i jámy po hejkalech, když hledají černé kořeny.

Zdroj: VYHLÍDAL, Zdeněk. Odbíjí půlnoc: (variace na lidové téma). Ilustroval Luisa NOVÁKOVÁ. Brno: Blok, 2002. ISBN 8023883399.