Borovecký permoník

Také v dolech kolem Štěpánova se objevovali permoníci, kteří tu kontrolovali havíře. Starý horník Adámek s jedním často rozmlouval. Bylo to zvláštní hlavně proto, že permoník nikdy neřekl ani slovo, a přesto mu horník rozuměl. Jednou se však nějak nepohodli a permoník pak chodil Adámka strašit. Často ho i rdousil a vystrkoval ze štol napovrch.

Na Borovci bydlel chudý horník, jenž do úmoru kopal ve štolách a šachtách boroveckého revíru. Pátral jako posedlý po vysněné stříbrné žíle, ale stále nalézal jen jalový kámen. Jeho rodina proto žila ve veliké bídě. Jednoho dne, kdy se opět marně lopotil v tmavých a úzkých chodbách, se před ním také objevil skřítek rudných dolů, permoník. Malý bradatý mužíček byl oděný v červenou suknici, v ruce držel kahan a v jeho záblescích povídá horníkovi:

,,Zdař Bůh! Nemohu se už dívat, jak se tu marně pachtíš. Dovedu té k bohaté žíle, ale mám dvě podmínky. Přesně napůl se rozdělíme a ty o naší úmluvě s nikým nepromluvíš!"

Havíř se vším ochotně souhlasil a permoník ho dovedl k dávno opuštěné šachtě nad Borovcem. Zde mu ukázal, kde má kopat. Horník ho poslechl, pustil se do práce a brzy narazil na nadějnou stříbrnou žílu. Čím déle na ní pracoval, tím byla bohatší!

Za bohatý výtěžek brzy stržil kupu zlaťáků. Začal je poctivě dělit na dvě hromady, ale poslední lichý zlaťák mu zůstal v ruce. Už ho chtěl zastrčit do kapsy, ale pak rozpomněl na slib, popadl dláto a peníz rozpůlil. Permoník byl spokojen, odnesl si svůj díl a nadále radil havíři, kde má kopat. Ten denně narubal velké množství drahé rudy, z výdělku si postavil novou chalupu a žil si ve stále větším blahobytu.

To však bylo trnem v oku ostatním z Borovce. Ti svému druhovi záviděli a začali jej podezřívat ze spojení s nadpřirozenou mocí. Vždyť byl stejně chudý jako oni a teď si žije skoro jako kníže pán! To nemůže být jen tak samo sebou! Začali vyzvídat, ale horník o svém tajemství zarytě mlčel.

„Měl štěstí a zakopl o hroudu stříbra," vymlouval se nesměle. Jeho druhové si však věděli rady. Jednou ho vlákali do záskalské krčmy a každý si s ním chtěl připít na zdraví a na zdar v dolování. Havíř nikomu neodmítl, vypil potok kořalky, rozjařil se a v opilosti vyzradil celé tajemství s permoníkem.

Posluchači měli oči navrch hlavy! Ráno měl zato havíř hlavu jako škopek a když došel ke své bohaté šachtě, našel ji zasypanou. Marně se do ní zavrtával, na žílu už nenarazil. Ani permoník se mu víckrát neukázal!

Zase se musel do krve lopotit a sám kopat v temném podzemí. Už nikdy větší množství stříbra nenašel a horce litoval chvíle, kdy porušil slib daný permoníkovi.

Knihy od autora Hynka Jurmana naleznete zde.

Zdroj: JURMAN, Hynek. Zubštejnské dědictví. Tišnov: Sursum, 2001. Zubří země. ISBN 8073230038.