Žďárskými vrchy kolem roubenek i krásných lip

Start podzimního výletu na rozhraní Kraje Vysočina a Pardubického kraje je v malebné vysočinské vesnici Krásné. Zaparkovat se dá třeba u obecního úřadu či před prodejnou smíšeného zboží. Při té příležitosti se nabízí návštěva Osvěžovny v zahradě, které je v soukromé zahradě vedle kostela sv. Václava. Originální dřevěný domeček za prosklenými dveřmi nabízí malou ledničku s nápoji, kávovar a venku posezení i kohoutek s pitnou vodou. Cedule v domečku hlásá, že pocestný si může vzít, co chce, a zaplatit tolik, kolik uzná za vhodné.

Zelená značka z Krásného zamíří nejprve k sousedící osadě Mrhov – po pravé straně cesty se rozkládá malý hřbitov s kaplí s dřevěnou věžičkou a o kus dál na opačné straně silnice poutá pozornost památná mohutná lípa sklánějící se nad Chalupou pod lípou, která mimo ubytování nabízí i akce pro veřejnost. Zelené značení pak prochází nejdříve lesem a následně po silničce klesá do Telecího. Vesnice kdysi bývala jednou z bašt evangelíků, obyvatelé se většinou hlásili k církvi bratrské či jiným reformačním směrům. Když se v období pobělohorské rekatolizace mnoho pronásledovaných rodin uchýlilo na kopcovitou Vysočinu, v Telecím byly znovu osídleny opuštěné grunty, kde vznikaly uzavřené dvorce s okny do vnitřního dvora – vzhledem k těmto dochovaným objektům byla spodní část vesnice v roce 2005 vyhlášena vesnickou památkovou zónou.

Poté, co v roce 1781 císař Josef II. vyhlásil toleranční patent, téměř stovka rodin z Telecího se ihned přihlásila k evangelické církvi a během několika let ve vsi vznikl evangelický kostel. Do té doby tam stál jen katolický kostel sv. Máří Magdalény. V Telecím je třeba zelenou značku vyměnit za žlutou, jež se stáčí kolem Zpívající (Lukasovy) lípy a stoupá na Lucký vrch. Památná dřevina je jednou z nejstarších a nejmohutnějších lip v republice, podle odborníků je stará přes 700 let, s obvodem kmene bezmála dvanáct metrů a výškou šestadvacet metrů. S jejím vykotlaným kmenem je spojena pověst o písmákovi, který uvnitř opisoval zakázané žalmy. Svítil si lojovými svíčkami a texty si prozpěvoval. Jeho zpěv se mísil se šuměním listí a kolemjdoucí, kteří zvenčí dutinu neviděli, prohlašovali, že strom zpívá.

Turisty oblíbený Lucký vrch se vypíná v nadmořské výšce 739 metrů a za jasného počasí jsou odtud vidět Jeseníky a někdy i krkonošská Sněžka. Už před bezmála stoletím na úbočí kopce stála turistická chata a návštěvníci se tam mohou občerstvit nebo ubytovat i dnes. Chatu v roce 1928 nechal postavit majitel pily v Poličce a v roce 1940 došlo na přestavbu objektu v horském stylu. Po druhé světové válce v místě turistický ruch utichl a začátkem 50. let nemovitost získala do majetku armáda. Pak ji měly v držení odbory zaměstnanců vojenské správy a později plnila funkci zotavovny střešovické vojenské nemocnice.

Červená značka poté z Luckého vrchu zamíří do Pusté Rybné, vesnice s jedenácti v okolí roztroušenými osadami. Původně obec nesla přívlastek Moravská, jenž souvisel s nedalekou zemskou česko-moravskou hranicí. Změna názvu na Pustá Rybná patrně souvisela s husitskými válkami, kdy ves postupně vydrancovali jak Žižkovi bojovníci, tak královští vojáci. Ve druhé polovině 17. století ve vsi fungovala sklářská huť, v 18. století se tamní lidé zaměřili na pěstování a zpracování lnu. S opětovným zvýšením počtu obyvatel byl v první polovině 19. století vybudován katolický kostel sv. Bartoloměje, později k němu přibyl i evangelický svatostánek. Zajímavá je rovněž dřevěná osmiboká stodola, kde se scházeli evangelíci, než získali vlastní kostel. V Pusté Rybné se narodil Jan Makovský, vůdce vzpoury rekrutů na Vysočině v letech 1796-1797, kteří se skrývali před nástupem do vojenské služby, když bylo rozhodnuto o mobilizaci sil proti hrozícímu vpádu Francouzů. Téma zpracoval například spisovatel Václav Kaplický v románu Rekruti.

Z Pusté Rybné ‚zelená‘ trasa vede nejdříve po silnici k Drašarově lípě, památné dřevině, kterou proslavila zejména spisovatelka Teréza Nováková svým románem Drašar líčícím osud vlasteneckého kněze a literáta Josefa Justina Václava Michla. U lípy cesta odbočuje vpravo a stoupá do Březin. Tamní osídlení mělo vzniknout až v době pobělohorské, kdy tam hledali bezpečí pronásledovaní evangelíci. Koncem 17. století v Březinách začala fungovat sklárna, později i hamry na zpracování železa. Podél silnice jsou k vidění dřevěná či polodřevěná stavení, výraznou dominantou je pomník 21 obětem I. světové války a březová alej s jednadvaceti břízami vedoucí ke hřbitovu. Bývalá škola z roku 1914 s reliéfem J. A. Komenského na fasádě dnes slouží ke kulturním účelům.

Při cestě k rozcestníku V Pasekách se po levé straně nachází další památný strom, tentokrát třicet metrů vysoká Luňáčkova lípa. Trasa výšlapu pokračuje po žluté značce, nejdříve po proudu řeky Svratky, poté mezi lesy a loukami s četnými výhledy na členitou krajinu, než klesne do Krásného.