Světýlko štěstí na Blatinách

Pod vysokými skalisky, kterým lidé říkají Dráteničky nebo také Drátenická skála, se ve svahu táhlého kopce rozprostírá malebná horská obec Blatiny. Povídá se, že se tu ve stráni mezi chalupami zjevuje v podvečer posledního dne v roce malé kouzelné světýlko. Vyvoleného člověka s poctivým srdcem prý dovede ke štěstí, kdežto člověka hamižného a zlého k vlastní záhubě.

Byl zrovna mrazivý konec prosince, když se v Blatinách objevil chudičký nádeník z nedalekých Milov. Jakoubek si přišel do vesnice vyprosit kousek chleba pro své hladové děti a stonající manželku. Celý znavený najednou spatřil na kopci u Dráteniček oslnivé světlo, Vydal se zvědavě za ním. Dovedlo ho až k odvrácené stěně skály, jež se před ním náhle rozzářila jako do běla rozžhavené železo v kovářské výhni. Bože, to je ale nádhera! Kdyby ten zázrak viděla žena s dětmi, to by se jim určité tuze líbilo. U srdce by je ta jasná záře zahřála a hned by u nás v chaloupce bylo veseleji!" Povzdechl si v duchu Jakub a už se chtěl obrátit nazpět do vesnice. Jaké to však bylo překvapení, když zjistil, že kameny neprobarvilo zapadající slunce, ale že se doopravdy proměnily v ryzí zlato! Jakoubek ihned pomyslel na zajištění své početné rodiny, ale také na obdarování ostatních chudých sousedů. Sesbíral zlaté kamínky do nůše na zádech a zamířil s drahocenným pokladem k domovu. V Milovech pak doopravdy splnil, co si u Drátenické skály předsevzal. A že rozdal radost a úsměvy i jiným, usadilo se v jeho chaloupce od té doby štěstí i dobrá nálada.

Naopak v jednom z blatinských domů bydlel kdysi se svou matkou starý mládenec Bojda Krška, který si rok co rok s příchodem zimy nepřál nic jiného, než aby konečné zahlédl pověstné světýlko štěstí a po zbytek života se měl dobře. O posledním dni v roce už od oběda vysedával za oknem světnice nebo nedočkavě slídil za humny okolních chalup. Jakmile v dálce nad Samotínem zahlédl nějaké světlo nebo jen nepatrný záblesk, hned za nim běžel se saněmi a plátěnými pytli. Domkář Bojda sice nikdy nikomu ze své vůle s ničím nepomohl, nikdy se na nikoho mile neusmál a chudé koledníky a žebráky vyháněl od staveni se slovy ,Sám mám málo!", přesto i takoví lidé mají mít možnost polepšit se a nalézt svoji cestu ke štěstí.

A tak se stalo, že Bojda v ten den skutečně uviděl ve sněhu kouzelné světýlko, o kterém kdysi slýchával od starých tetek. To ho přivedlo až nahoru ke Dráteničkám, kde proměnilo kus rozpukané stěny ve zlato. Udivený domkář neskrýval nadšení a okamžité započal s odlamováním zlatého kamene od skalního masivu. Pytle však nenasytnému Bojdovi brzy nestačily a sáně se mu pro změnu pod tíhou zlata rozlomily v půli. Větší část získaného pokladu tedy domkář zahrabal do sněhu, aby si ho po dobu jeho nepřítomnosti nikdo nevšiml, a s lehčím dílem se začal plahočit závějemi domů. „Postavím si statek z kamene a budu si v něm žít jako pán!" honilo se lakomcovi v rozvášněné hlavě. Ale s každým krokem byl pytel se zlatem lehčí a lehčí, zato v srdci jako by se mu usazovala těžko představitelná tíha.

Jakmile Bojda překročil práh chalupy, zbytky zlata se přeměnily v led a ve vyhřáté světnici rychle roztály. Také u Dráteniček už objevil pouze pytle naplněné zledovatělým sněhem. A tak jediné, co domkářovi od toho dne až do smrti zůstalo, bylo jeho kamenné a chladné srdce. Na svět zahořkly starý mládenec tak promarnil poslední šanci, aby si ho lidé z Blatin pro něco ušlechtilého vážili a měli ho rádi.

Zdroj: Poznej zelené srdce Česka - Pověsti a pohádky ze Žďárských vrchů, vydáno v roce 2015. Pohádky a pověsti z území Místní akční skupiny Havlíčkův kraj převyprávěl Jiří Slavík.