O zatopeném pokladu v Radostíně

S Radostínem je spojeno hned několik lidových pověsti, které se vážou ke zdejší podhorské krajině. My si však povíme o lidském jednání.

Ačkoliv jsou radostínská pole kamenitá a louky věčně podmáčené, hospodáři zde bývali pracovití, pokorní a dobrosrdeční. A tak se lidem ve vsi dobře a radostně dařilo. Za jedné večerní bouřky zatloukl na okénko roubené chaloupky u rybníka stařec v kapuci. Do tváře mu skoro nebylo vidět, ale jeho oči se ve tmě blýskaly, jako by v nich měl zrnka nejryzejšího stříbra.

Muž prosil udiveného otce početné rodiny o přečkání silného deště a slušně ho přitom požádal o hrníček teplého mléka na zahřátí. Matěj pozval promoklého pocestného bez váhání ke společnému stolu a nabídl mu nocleh. Neočekávaný host se jmenoval Jakub a býval kdysi horníkem ve stříbrných dolech. Když si mu hospodář během řeči posteskl, jaká je to škoda, že se zrovna jejich obci drahocenná ruda obloukem vyhnula, upozornil ho Jakub na bohatství, které se skrývá pod dlažbou jeho malého sklepa. Zároveň však podotkl že z pokladu si může objevitel za rok odebrat jen tolik, kolik se vejde do poloviny hospodářova hrníčku od mléka.

Jakmile ráno zakokrhal první kohout, starý Jakub z chalupy zmizel. Matěj ve sklepě odvalil kamenné desky z podlahy a započal s kopáním. Byl už velmi hluboko, ale stále na nic nemohl narazit. Pomalu přestával Jakubovým slovům věřit, když v tom se dno vyhloubené šachty propadlo a chalupník dopadl do velké skalní dutiny plné stříbrných mincí. Přivolaní sousedé, kteří přišli Matěje vysvobodit, nevěřili vlastním očím. Také oni se rozhodli ve svých sklepích hloubit a také oni nacházeli pod svými chalupami prostory zaplněné stříbrem.

V prvních třech letech si lidé odebírali z pokladu jen do poloviny hrníčku, jak Matějovi přikázal záhadný noční host. Na místě skromných roubených obydlí brzy povstaly krásně kamenné grunty se zaklenutými bránami, chlévy a stájemi. Za humny byly vysazeny voňavé ovocné sady. Obyvatelé vesničky však nezůstali dlouho spokojeni a postupně toužili po stále větším přepychu a bohatství. Draze se oblékali, hojně jedli a pili. Každý se začal starat hlavně sám o sebe. Kamenitá pole už nebylo třeba obdělávat a vše potřebné se dalo obstarat penězi. Dokonce i milého Matěje a jeho nejbližší přepych změnil.

Stařičký Jakub se jednoho dne vracel ze svého dalekého putování zpět přes vesnici, kde chtěl znovu pozdravit staré známé. Nebýt zdejších návesních rybníků, Radostín by skoro nepoznal. Zaklepal u Matějova nového domu na okno, ale jeho přítomnosti si nikdo nevšiml. V okamžiku, kdy o sobě dal vědět potřetí, poslal chalupníkův synek na potulného starce psa.

Náhle se zvedl prudký vítr. Přihnal bouři, jakou zde nikdo nepamatoval. Pršelo tenkrát tak dlouho, až se všechny šachty ke stříbrnému pokladu navěky zalily blátem a vodou. Po této události lidem nezbývalo, než začít zase pilné hospodařit, sice s velkou námahou, ale s dřívější chuti a láskou. Ve sklepech nejstarších radostínských chalup nalezneme dodnes studánky naplněné až po vrchní okraj pramenitou vodou.

Zdroj: Poznej zelené srdce Česka - Pověsti a pohádky ze Žďárských vrchů, vydáno v roce 2015. Pohádky a pověsti z území Místní akční skupiny Havlíčkův kraj převyprávěl Jiří Slavík.